Ať je společnost seberozvinutější a nabízí toho svým lidem, děti pochopitelně nevyjímaje, sebevíc, nemusí to být leckdy dost. A je nejednou dokonce pravdou, že méně může být i více.
Kolik jen toho našim dětem nejednou nabízíme! Utrácíme často i horentní sumy za kroužky, v nichž se mohou zabavit nebo se i v nějakém ohledu sebezdokonalovat, kupujeme jim chytré telefony a počítače, aby si měly s čím hrát, jenže… Je právě toto ta správná cesta?
Vzpomínám si na své dětství. Počítače tehdy ještě nebyly, u telefonů si člověk mohl nechat o nějakých mobilních aplikacích leda tak zdát a byl rád, pokud tyto vůbec fungovaly a dalo se z nich aspoň jakž takž někam dovolat, jedinou organizací, jež se nám nabízela, byla ta nepříliš se vyznamenávající pionýrská. Ale přesto to byly krásné časy. Protože tehdy ještě nebylo tolik kriminálníků, nebyli v našich řadách pochybní úchylové, kromě tradičního alkoholu nebyly snad ani drogy a my jsme si tak mohli hrát venku. O víkendech klidně i od východu do západu slunce.
A obávám se, že právě to dnešním dětem často chybí. Jistě, dopřáváme jim to zdánlivě nejlepší, jenže je to doopravdy to nejlepší? Nebylo by náhodou šťastnější volbou „vyhnat“ je namísto toho jejich věčného posedávání na gauči s mobilem v ruce ven?
Vždyť taková …
Jistě, dospělému člověku může nějaký ten kousek zahrady s pár prolézačkami a houpačkami připadat snad až příliš banální, primitivní, „moderní“ rodič snad může dokonce nabýt dojmu, že tím své dítě ochuzuje, bere mu čas na „hodnotnější“ činnosti.
Jenže je tomu tak? Za sebe osobně si troufám tvrdit, že nikoliv.
Protože pro dítě může být i takové docela obyčejné lano vhodné ke šplhání daleko lepším zdrojem zábavy než střílečka na počítači, houpačka spolehlivě nahradí virtuální simulátor letadla, skluzavka, hrací domeček a třeba i nějaký ten míč zaručeně nebudou ležet dlouho ladem.
Protože děti se dokážou zabavit i samy, mají-li pro to podmínky. Zapracuje-li jejich fantazie, je i docela obyčejný neudržovaný plácek na kraji vesnice neocenitelným zdrojem zábavy. A také poučení – protože kolik jen toho na něm může růst, kolik všemožných pišišvorů tam leze nebo poletuje,…
A že se takový hrající se človíček občas o něco škrábne, něco si narazí nebo přijde zmazaný jako to prasátko? No a co? To první se zalepí náplastí, to druhé pofouká, to třetí hodí do pračky. A je to.
Pokud tedy nejste bruselští páni, kteří by ve svých nařízeních stran bezpečnosti byli nejraději, kdybychom děti obalili ve vypolstrované místnosti bublinkovou fólií.
