Návštěvou příbuzných míníme tu, která nás oblaží a na kterou se těšíme dlouho dopředu. Ne tu, kterou konáme z povinnosti a kazí nám to náladu. Vezměme třeba návštěvu dětí. Kdysi dávno jste poslali po poslovi list a počkali jste si týden dva, než tam list doputoval. Další čekací doba byla na odpověď a pokud byla ano, začaly přípravy na cestu. Potraviny do dvou nebo tří vaků, tlučení se kočárem či něčím jiným, dva týdny tam a zase dva týdny nazpět. Takže uplynul měsíc. Děs, běs.
V nynější době je to trošku jinak. Ani dopis již netřeba posílat českou poštou, o jejichž službách všichni víme své. Stačí zvednout mobil a domluvit se. Pak použít vlastní vůz, vlak, nebo letadlo, navštívit děti a vrátit se. Uplynul týden, někdy ani to ne. Právě díky pokroku.V budoucnosti nebude třeba nic takového. Tedy, kdyby ovšem lidstvo nějakou budoucnost mělo. Rodiče si stoupnou do válce, zadají místo přistání a šup, už jsou u dětí třeba na druhé straně zeměkoule. Nebo na Marsu, či na Měsíci. Hezká vidina, že ano.
Jen tak letem světem jsme se podívali do minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Sami musíte posoudit, co je lepší. Asi to bude posuzování zcela jasné. Když přišla první vlaky, říkalo se, že nemohou jet určitou rychlostí a vyšší to již nejde. Nevím už kolik a nevím důvod, ale sami vidíme, že čas ukázal, jaký to byl nesmysl. Později se prohlásilo, tuším ve francouzské akademii věd, že stroje těžší vzduchu létat nebudou. A později se taktéž řeklo, že kameny z nebe padat nemohou, protože tam žádné nejsou.
Takže když já používám ve svých sci-fi povídkách cestování z planety na planetu, je to taky možná hudba budoucnosti. Jen se musí přijít, jak to udělat. Stejně jako se k nám možná kdysi dostávaly mimozemské civilizace, můžeme to dokázat i my. Jenže to chce, aby vědci mohli pracovat a aby pracovali společně.
